Československé broněviky na Rusi

Obrněné automobily československých legií v Rusku 1918-1920

Tomáš Jakl
Difrologický klub

Ilustarce
Petr Štěpánek

Článek byl publikován v časopise HPM 2/2002
a doplněný o odkazy na literaturu a prameny a o další fotografie
ve sborníku Československé legie a první světová válka.

V bojích československých legií v Rusku a na rozlehlých prostorách Sibiře si vydobyly proslulost především obrněné vlaky. Legionářské obrněné automobily dodnes nezaslouženě zůstávají v jejich stínu. Počtem a rozsahem bojového nasazení se "broněviky" na kolech skutečně nemohly s "broněviky" na kolejích srovnávat, ale při bližším pohledu je zřejmé, že i v jejich případě šlo o důležitý bojový prostředek, který legionáře provázel ve všech klíčových bitvách od počátku do konce jejich sibiřské anabáze.

První setkání s novou zbraní 1914 - 1917

Českoslovenští legionáři v Ruské armádě se dostali do kontaktu s obrněnými automobily už v průběhu 1. světové války. V roce 1915, v Tarnopolu, u štábu ruské 11. armády, si vyfotografovali těžký obrněný automobil Garford pojmenovaný PUŠKAR (ПУШКАРЬ) a lehký obrněný automobil Austin 1. série, pojmenovaný PYLKYJ (ПЫЛКЫЙ), patшící ruské 19. kulometné automobilní četě. V Haliči se také setkali s obrněnými automobily Mors a Renault belgického obrněného divizionu, který bojoval na ruské straně. Česká družina, Českoslovanský střelecký pluk ani Československá střelecká brigáda ovšem ve stavu žádné obrněné automobily neměly. Pouze organizace Československého sboru, který po úspěchu u Zborova vznikl 9. října 1917, počítala s oddílem obrněných automobilů, ale kvůli vývoji událostí už sbor žádná obrněná vozidla přidělena nedostal.

V roce 1917 se Rusko, vyčerpané válkou, začalo hroutit. Revoluce v březnu (podle tehdejšího, v Rusku používaného kalendáře v únoru) 1917 přinutila k abdikaci cara Mikuláše II. Nově vzniklá demokratická Ruská republika podlehla v listopadu (podle ruského kalendáře v říjnu) téhož roku převratu Leninovy frakce ruské sociálnědemokratické strany (jejíž členové si říkali bolševici, od 8. března 1918 též komunisté), financované německým císařem Vilémem II. Bolševici, na oplátku za finanční pomoc od Německého císařství při své cestě k moci, okamžitě uzavřeli příměří s ústřednímu mocnostmi. Ve svobodných volbách, konaných ještě v prosinci 1917, sice drtivě prohráli, ale výsledky voleb se už nehodlali řídit a začali systematicky likvidovat své politické protivníky. Země se propadla do občanské války. Finsko, Estonsko, Litva, Polsko, Ukrajina, Sibiř, Kavkaz a střední Asie se od ruského impéria odtrhly a vyhlásily samostatnost. Ruská armáda na frontě se dílem rozprchla, dílem byla rozpuštěna bolševiky. Na počátku roku 1918 německá a rakousko-uherská vojska zahájila náhle postup na východ, kterému rozložená ruská armáda a nepočetné rudé gardy už nemohly účinně čelit. Ústřední mocnosti tak prakticky bez odporu obsadily Pobaltí, Polsko, Bělorusko a Ukrajinu.

Čtyřicetitisícový Československý sbor, jehož vojáci se nadále považovali za součást dohodových vojsk, musel Ukrajinu před německým postupem opustit. Zadní voj sboru, tvořený 1. a 4. plukem, odpochodoval 24. února 1918 ze Žitomiru ve směru na Kyjev. O den později, 25. února 1918, na žádost obyvatel města Korostyševa, za sebou Čechoslováci nevyhodili do povětří kamenný most přes údolí říčky Teterev. Toho využily dva německé obrněné automobily a mezi Korostyševem a Carevkou napadly československý zadní voj, tvořený rozvědkou praporčíka Musílka a 3. praporem 1. pluku. Šlo patrně o vůbec první bojové střetnutí československých vojáků s obrněnou technikou nepřítele. Protivníkem byla vozidla buď 1. kulometného praporu obrněných automobilů nebo 2. kulometné čety obrněných automobilů. Obě tyto jednotky se 19. února železnicí přepravily do Kovelu. Odtud se po vlastní ose přesunuly do Lucku, kde byly podřízeny německé 2. jezdecké divizi. Poté zahájily 20. února opět po vlastní ose postup na Kyjev, kterého dosáhly 5. března, postupem přes Rovno, Novogradvolyňsk a Žitomir.

Dva obrněnce neznámého typu (pravděpodobně Ehrhardt E-V/4)1), opatřené na věžích černými kříži, byly označené ukrajinskými vlajkami a proto se jim podařilo zezadu se přiblížit až do bezprostřední blízkosti pochodujících československých vojáků. Palbu zahájily teprve při předjíždění. Čechoslováci se ukryli do příkopů a do lesa, který po obou stranách lemoval silnici, a ručními granáty a střelbou z pušek průbojným střelivem zahnali oba obrněnce na útěk. Na silnici zůstaly jen vyděšené koně, zapřažené v kulometných kárách a proti očekáváni zcela klidný jinak neposlušný kůň velitele praporu, poručíka Švece. Tři legionáři padli a čtyři byli raněni. V obrněncích, podle zpráv průzkumu, padli tři Němci, z toho jeden štábní důstojník.

V bojích mezi 6. a 11. březnem proti německé 91. a 224. pěší divizi o Bachmač, přes který probíhala evakuace sboru na východ, už obrněné automobily zmiňovány nejsou.

Jaro a léto 1918 - konflikt se sověty

Podpisem míru v Brestu-Litevském v březnu 1918 se poražené Rusko stalo vazalem ústředních mocností, kterým platilo reparace a dodávalo suroviny a zemědělské produkty. Československé legie s jeho vládou, zastoupenou lidovým komisařem pro národnosti Stalinem, uzavřely dohodu o odchodu do Francie přes Vladivostok. Za to se zavázaly k neutralitě ve vnitropolitických záležitostech a k vydání většiny zbraní, kromě těch, sloužících nutné ostraze transportních vlaků. Odzbrojování probíhalo v Penze, odkud jednotlivé transporty pokračovaly po Transsibiřské magistrále dále na východ. V Penze se také formoval československý pluk Rudé armády. Na konci dubna 1918 se přeprava československých transportů na nátlak Německa prakticky zastavila. Na železnici dostaly přednost transporty německých a rakousko-uherských zajatců, repatriovaných z ruských zajateckých táborů. Nečinnost v železničních stanicích, kterými projížděly v opačném směru transporty osvobozených zajatců, nyní už faktických posil na západní frontu, radikalizovala československé vojáky. K nejvážnějšímu incidentu došlo 14. května 1918 v Čeljabinsku, kde rakousko-uherští vojáci hodili po Čechoslovácích z vlaku kus litiny, který těžce zranil vojáka 6. pluku. Čechoslováci viníka našli a ubili. Místní sovět zatkl československé vojáky, kteří dobrovolně a beze zbraně přišli do budovy sovětu podat výpověď k vyšetření incidentu, a proto 17. května 1918 obsadily 3. a 6. pluk Čeljabinsk a vězně osvobodily. Konflikt se sovětskou vládou se ještě podařilo smírně urovnat, ale poté, co 21. května legie zachytily telegram lidového komisaře obrany Trockého, který nařizoval zrušit čs. jednotky a buď je převést do Rudé armády, anebo z nich vytvořit pracovní oddíly, rozhodl prozatímní výkonný výbor čs. vojska o odjezdu do Vladivostoku bez ohledu na příkazy Leninovy vlády. Trockij reagoval 25. května 1918 telegramem, kterým nařizoval místním sovětům všemi prostředky zabránit dalšímu pohybu transportů československého vojska na východ a zastřelit každého Čechoslováka, který bude přistižen na magistrále se zbraní v ruce. Legionáři to chápali jako vyhlášení války, která už na několika místech ze strany místních sovětů fakticky probíhala.

Čechoslováci v Rusku se tak ocitli ve třech válkách současně. Za prvé jako součást dohodových vojsk bojovali proti ústředním mocnostem ve válce, které se bude říkat velká, nebo také první světová. Za druhé jako československé vojsko bojovali proti československým loajalistům, věrným císaři Karlu I., a proti československým rudoarmějcům, věrným Leninovi, ve válce za nezávislost na Rakousko-Uhersku a sovětském Rusku. A do třetice se nyní stali také jednou z bojujících stran ruské občanské války.

Československý sbor byl v okamžiku přepadení roztažen po celé délce Transsibiřské magistrály, roztržený do šesti, navzájem izolovaných skupin: Penzenské, Čeljabinské, Novonikolajevské, Mariinské, Nižněudinské a Vladivostocké. Vojáci jednotlivých skupin se ubránili pokusům bolševiků o rozformování svých jednotek, obsadili železniční stanice ve kterých stály jejich transporty, ozbrojili se v dobytých skladech a začali se probíjet ke spojení s ostatními skupinami. Už 1. června 1918 se spojily Mariinská a Novonikolajevská skupina a vytvořily skupinu Sibiřskou. O osm dní později, 9. června, dosáhli vojáci této skupiny spojení se skupinou Čeljabinskou. Tento den se pro potřeby účelnějšího velení Čeljabinská skupina rozdělila na skupinu Západní a Severozápadní a dosavadní Sibiřská skupina byla přezvána na Východní skupinu. Ta uvolnila 20. června z bolševického obklíčení skupinu Novonikolajevskou, jejíž jednotky absorbovala a postupovala dále na východ, k Bajkalskému jezeru, ke spojení se skupinou Vladivostockou. Na západě, po tuhých bojích, navázala Penzenská skupina 6. července dotyk se Západní skupinou. O dva dny později, 8. července, byly opět sloučeny Západní a Severozápadní skupina do skupiny Uralské, přejmenované 25. července 1918 na skupinu Jekatěrinburskou.

S obrněnými automobily se střetly, a/anebo je ukořistily a použily, jednotky tří skupin Československého sboru: Penzenská, Čeljabinská (včetně skupin, které vznikly jejím přejmenováním) a Východní.

Penzenská skupina

V této skupině byly všechny československé vlaky západně od Volhy. Tvořily ji jednotky 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi (bez štábu), 4. střeleckého pluku Prokopa Holého, 1. záložního pluku Husitského a několik baterií 1. dělostřelecké brigády Jana Žižky z Trocnova. Na rozdíl od ostatních československých skupin byly tyto jednotky ještě částečně ozbrojeny.

Ráno 28. května 1918 ukořistili vojáci 5. roty 2. praporu 1. pluku na nádraží v Penze tři obrněné automobily, určené původně pro místní sovět. Čínská posádka vlaku, který obrněnce do nádrží téhož rána přivezl, nekladla příliš odpor. Šlo o těžký obrněný automobil Garford, pojmenovaný GROZNYJ (Г� ОЗНЫЙ), obrnмný automobil Armstrong-Whitworth-Fiat, pojmenovaný ADSKIJ (АДСКIЙ) a unikбtní jednověžový obrněný automobil, sestavený z částí obrněných automobilů Austin 1. a 2. série, označený pouze "kornilovským znakem", tedy lebkou a zkříženými hnáty. Podle jmen prvních dvou vozidel se jednalo o bývalou 15. kulometnou automobilní četu ruské armády. O den později, 29. května, 1. a 4. pluk dobyly Penzu, rozprášily místní sovětskou posádku (včetně asi dvousetčlenného československého komunistického pluku) a zmocnily se skladů zbraní a munice, které v Penze odevzdaly předcházející československé části. Poručík Jiří Švec, který útoku na Penzu velel, nasadil i den před tím ukořistěné obrněnce.

Armstrong-Whitworth-Fiat ADSKIJ, přidělený 1. pluku, v počátku útoku předstíral útok na most přes řeku Penzu v centru útočné sestavy a poté, co severní i jižní křídlo útočících pěšáků proniklo do města, zaútočil přes most také.

Jednověžový Austin, přidělený 4. pluku, postupoval s jeho 9. rotou na pravém (severním) křídle, po ulici Moskevské. Zpočátku měl problémy s motorem a jeho posádce se nedařilo příkrou ulici vůbec vyjet. Stroj dokonce začal samovolně couvat zpět a nepomohl ani pokus doprovázejících pěšáků o jeho vytlačení. Po chvíli ale motor naskočil a i když na konci ulice vozidlo ještě na chvíli uvízlo ve změti potrhaných telegrafních a telefonních drátů, přibližně v jedenáct hodin vjel obrněnec na náměstí, které v tu dobu zůstávalo poslední baštou odporu rudých. Jeho kulometčíci umlčeli bolševické kulomety na věži kostela a v budově sovětu a tento úspěch umožnil krátce po jedenácté hodině úplné obsazení města Čechoslováky.

Rudolf Medek ve svém románu "Mohutný sen" uvádí na Moskevské ulici a na náměstí v Penze obrněnec GROZNYJ. V tomto případě se však jedná o básnickou licenci. Garford GROZNYJ byl totiž 29. května 1918 už v 6 hodin ráno postaven na plošinový vůz a v sestavě improvizovaného obrněného vlaku 4. pluku "Groznyj" (jehož byl jediným obrněným prvkem) vyrazil na západ, do Serdobska, pro nejvíce na západ vysunutou československou jednotku, 1. prapor 4. pluku, se kterým bylo ztraceno spojení. Posádka obrněného vlaku rozprášila síly serdobského sovětu, dobyla Serdobsk, střetla se s bolševickým vlakem a umožnila 1. praporu 4. pluku odchod do bezpečí. Garford GROZNYJ pak pravděpodobně až do konce své kariéry v československém vojsku sloužil jako dělový vůz obrněného vlaku.2)


Obrněný automobil Garford "Groznyj", ukořistěný 1. plukem v Penze, 28. 5. 1918.
Zde na obrněném vlaku 4. pluku.

Večer 29. května se také jednověžový Austin s kornilovským znakem a Armstrong-Whitworth-Fiat ADSKIJ ocitly na plošinových vagónech, v čele první sestavy obrněného vlaku 1. pluku, který dostal záhy jméno "Orlík". Pro vojáky Penzenské skupiny bylo životně důležité dobýt Alexandrovský most přes Volhu, východně od Syzraně. Po půlnoci na 31. května dorazil k mostu československý průzkum a po 8 hodině ráno, po dvouhodinové bitvě, do které rozhodujícím způsobem zasáhl právě Orlík, byl bezmála jeden a půl kilometru dlouhý most v Československých rukou. Orlík pronásledoval prchajícího nepřítele až ke stanici Obšarovka, šest kilometrů za mostem, kde proti němu bolševici vypustili "šílenou" lokomotivu bez posádky. Při srážce byl obrněný automobil Armstrong-Whitworth-Fiat zcela zničen a jednověžový Austin těžce poškozen. Zatímco první byl tímto odepsán po třídenní službě v československé armádě, jednověžový Austin byl naopak později opraven a sloužil až do roku 1920, zpočátku také na plošinovém vagóně jako improvizovaný kulometný vůz obrněného vlaku, později i ve své původní pozemní roli.


Posádka obrněného vlaku 4. pluku.

Československé vlaky Penzenské skupiny postupovaly po Transsibiřské magistrále dále na východ v čele s Orlíkem a vzadu s Grozným. Při dobývání Obšarovky, ještě 31. května, se Čechoslováci střetli s bolševickým obrněným automobilem neznámého typu, vyzbrojeným dvěma kulomety. Zřejmě s týmž vozidlem se střetli opět 1. června při útoku na Bezenčuk, kde ho vojáci 4. pluku nakonec ukořistili. A pravděpodobně opět tentýž obrněný automobil "se dvěma kulomety" byl legionáři 2. června nasazen na průzkum v okolí Ivaščenkova a 4. června 1918, pod velením důstojnického zástupce Brázdy, také vyslán do boje u Lipjag. Obrněnci se ale dva kilometry na jih od vesnice Voskresenské porouchal motor a na bojišti nezasáhl. Nicméně v bitvě Čechoslováci ukořistili další dva poškozené obrněné automobily: jeden typu Fiat-Ižorskij, s číslem 36 na boku, převrácený v příkopě a druhý, typu Armstrong-Whitworth-Fiat bez označení. Posledně jmenovaný stroj pak podle všeho také vydržel ve službě čs. legií až do roku 1920.3)


Obrněný automobil Armstrong-Whitworth-Fiat, ukořistěný v boji u Lipjag, 4. 6. 1918.
V popředí dobrovolníci Kučka, četař Volas a poručík Jíša.

Do týla Penzenské skupiny poslala Moskva nejlepší síly své posádky o síle cca 4000 mužů, většinou Němce, Maďary a Lotyše, s dělostřelectvem a třemi obrněnými automobily neznámého typu, pravděpodobně z 18. "létajícího" obrněného oddílu Rudé armády. Ve druhé bitvě u Bezenčuku, který nyní bránil československý zadní voj, se obrněnému vlaku Groznyj a necelým šesti rotám 1. záložního a 1. střeleckého pluku podařilo 5. června rudoarmějce nejen zastavit, ale po celodenním boji i zahnat na útěk. Ve znovudobyté stanici Čechoslováci ukořistili jeden obrněný automobil, který při nakládání na vagón při útěku bolševikům spadl z vagónu a už neměli čas ho naložit znovu.

Penzenská skupina dobyla 8. června 1918 Samaru, kde místní obyvatelstvo připravilo Čechoslovákům nadšené uvítání. Ve městě vznikla ruská demokratická vláda (KOMUČ) a začala se formovat ruská protibolševická Lidová armáda. Čechoslováci zde získali bezpečnou základnu, ze západu chráněnou Volhou, ze které se mohli probíjet dále na východ, ke spojení s Čeljabinskou skupinou.

Obrněné automobily jsou opět zmiňovány až na konci června. Při dobývání Buzuluku 24. až 26. června 1918 se Čechoslováci střetli s několika obrněnými automobily. Prostřelení nádrže bolševického obrněnce neznámého typu, kterému se předtím třikrát podařilo prorazit československou linii, bylo 26. června zlomovým momentem celé bitvy, po které padlo město do československých rukou. Mezi kořistí byl i obrněný automobil Fiat-Ižorskij bez motoru.


Automobily ukořistěné v Buzuluku, 26. 6. 1918.
Uprostřed obrněný aumobil Fiat-Ižosrkij bez motoru.

Šestého července 1918 ve stanici Minjar navázala Penzenská skupina dotyk s vojáky Čeljabinské skupiny, postupující jim vstříc od Uralu. Čechoslováci, podpoření žádostmi delegací osvobozených Rusů, snadností, s jakou poráželi bolševická vojska, a také tím, že většina bolševických jednotek, se kterými se setkávali, byla sestavena z Němců a Maďarů, najímaných bolševiky ze zajateckých táborů, se rozhodli zůstat na Volze a pokračovat v boji proti ústředním mocnostem v Rusku. Do Samary, která se stala centrem povolžské fronty, se vrátil štáb a zbylé pluky 1. československé střelecké divize Husitské a spolu s ruskou Lidovou armádou očišťovaly od bolševiků západní břeh Volhy.

Při dobytí nádraží v obci Brjandino, 19. července, ukořistil 1. pluk obrněný automobil neznámého typu, pojmenovaný VENOMOUS.4) Další obrněný automobil zanechali prchající bolševici v téže obci o den později. Po dobytí Simbirska, 22. července, ukořistil 1. a 4. pluk mimo jiné také obrněný vlak "č. 4" anarchisty Polupanova, jehož moderní pancéřové vozy se poté staly nejznámější sestavou obrněného vlaku Orlík.

Při postupu na Kazaň se 1. československý pluk střetl s 2. obrněným oddílem Rudé armády. U stanice Kašinka,1. srpna 1918, jeho oba obrněné automobily zahnal na útěk. Opět je dostihl 6. srpna, u přístavu v Kazani, kde jeden zničil a druhý ukořistil. O den později, 7. srpna 1918, spojeným úsilím československých, ruských a srbských vojáků, byla Kazaň osvobozena od komunistů.

Čeljabinská skupina

Tuto skupinu tvořily československé vlaky mezi Zlatoustem a Omskem, které obsahovaly 2. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, 3. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova, části 6. střeleckého pluku Hanáckého, štáb 1. střeleckého pluku a štáb a týl československého sboru.


Unikátní obrněný automobil Benz v Omsku, 7. 6. 1918.

Při postupu na Omsk, ve druhém boji u Marijanovky, 6. června 1918, se 2. a 6. pluk střetly mimo jiné s bolševickým obrněným automobilem, který večer téhož dne, po vyhnání bolševiků ze stanice, ukořistily. Šlo o unikátní obrněný automobil Benz, který německá firma vyrobila v jediném kuse v roce 1912, na zakázku Amurské železniční trati. Protože jeho původním úkolem bylo bránit trať před bandity, měl schopnost jízdy na kolejích i na silnici. Omsk dobyla Čeljabinská skupina spolu s Kozáky 7. června 1918 a 9. června 1918 ukořistila ve stanici Tatarskaja další obrněný automobil neznámého typu. O čtyři dny později, 13. června, podnikl oddíl 700 mužů ze 3. pluku, opět spolu s Kozáky, útok na Trojick. Ukázalo se, že bolševická posádka ve městě je silnější, než jak oznamovaly původní zprávy. Bolševická obrněná auta, hlídkující v ulicích podnikla protiútok a jednomu se podařilo proniknout do týlu Čechoslováků. Jeho kulomety ale zakrátko přestaly fungovat a vůz ustoupil. Nedostatečné československé síly se stáhly také. K druhému útoku na Trojick nastoupil 17. června už téměř celý 3. pluk, spolu s částmi 2. pluku a dalšími podpůrnými jednotkami, mimo jiné i s oběma v předchozích dnech ukořistěnými obrněnými automobily. Každý z nich podporoval jednu z útočných skupin nalevo a napravo od trati. Při dobývání města v něm Čechoslováci ručními granáty zneškodnili a poté ukořistili další tři obrněné automobily, jeden z nich typu Fiat-Ižorskij.



Nakládání ukořistěných automobilů v Trojicku, 17. 6. 1918. Vpravo obrněný automobil Fiat-Ižorskij.

Generál Jan Syrový a kapitán Hess u obrněného automobilu Benz v Čeljabinsku. Nedatováno.

V sobotu, 29. června 1918, obsadil 3. prapor 2. pluku stanici Zlokazovo. O den později zde čelil protiútoku bolševického obrněného vlaku, v jehož sestavě byl mimo jiné na plošinovém vagóně naložený obrněný automobil Garford VITJAZ (ВИТЯЗЬ). Dмlo poruиíka Netíka, umístěné na plošinovém vagóně československého vlaku, Garforda zasáhlo a způsobilo v něm výbuch munice, po kterém obrněný vlak ustoupil.

Po rozhodnutí neodjíždět z Ruska, ale vytvořit zde novou frontu proti centrálním mocnostem, postupovala Čeljabinská skupina, mezitím rozdělená na Západní a Severozápadní skupinu, na Jekatěrinburk. Při útoku na stanici Vagaj, ráno 4. července, 6. pluk čelil protiútoku bolševického obrněného automobilu, který ale zanedlouho zapálilo několik odvážlivců. Po dobytí Chrompiku jednotkami 3. pluku, 22. července, vjel mezi československé vojáky 3. úderné roty bolševický obrněný automobil Austin 2. série, jehož řidič je mylně považoval za rojnici vlastních vojáků. Když posádka zjistila svůj omyl, zahájila bezhlavou střelbu kolem sebe. Úderníci, pod velením kapitána Žáka, zneškodnili kulometčíka v pravé věži obrněnce. Kapitán Žák poté bajonetem zablokoval kulomet této věže tak, aby z něj posádka vozidla nemohla opět zahájit účinnou palbu. Další úderníci potom vhodili střílnou levé, stále střílející věže do vozidla granát, který změnil obrněnec v plamennou výheň, ve které zahynula celá posádka.



Bolševický obrněný automobil Austin 2. série, zničený československými úderníky 3. úderné roty v Chrompiku, 23. 7. 1918.

Po dobytí Jekatěrinburku, 25. července, se město stalo základnou uralské fronty a sídlem štábu a týlu československé 2. střelecké divize. Ke 3. srpnu jsou zde zmiňovány československé obrněné automobily, které zabezpečovaly ochranu a zajištění města před útokem od severu. V dalším postupu na Perm a na střední Ural už obrněné automobily zmiňovány nejsou.

Východní skupina

Východní skupina, obsahující úderný prapor, části 6. střeleckého pluku Hanáckého, 7. střeleckého pluku Tatranského a 2. dělostřelecké brigády, po spojení s Nižněudinskou skupinou, ve které se nacházely jednotky 2. záložního pluku, polovina jedné z rot 8. střeleckého pluku Slezského a týl 2. střelecké divize, zaujala 20. června pozice východně od Nižněudinska proti útokům bolševiků Irkutského sovětu. Kromě jízdních jednotek a německých a maďarských pěšáků zde útočil na československé pozice také obrněný automobil neznámého typu. 22. června 1918 zaútočil na pozice dvou čet úderného praporu, které střežily silnici z Irkutska. Při útoku 24. června dotíral na levé křídlo československé fronty a odvažoval se až na patnáct metrů k československým pozicím. Po zahájení československého postupu na Irkutsk, 26. června, už obrněný automobil zmiňován není. Irkutsk, hlavní město východní Sibiře, dobyla Východní skupina 11. července.

Ve dnech 15. až 20. srpna Východní skupina pod velením plukovníka Gajdy vybojovala průchod kolem Bajkalského jezera. V tomto úseku vede Transsibiřská magistrála mimořádně členitým terénem s množstvím tunelů a čelní útok vzhledem k těžkému terénu nepřicházel v úvahu. Proto se obchvatná skupina pod velením podplukovníka Ušakova o síle cca 1000 mužů přeplavila na parnících Burjat, Feodosia a Sibirjak přes Bajkal a 16. srpna se vylodila u vsi Posolská, v týlu bolševických vojsk. Skládala se z úderného praporu poručíka Háska, ruského Barnaulského pluku, 1. roty 7. pluku, poloviny 4. roty 8. pluku, kozáckého jízdního oddílu, a dvou ruských a čtyř československých děl. Československé parníky se při návratu u stanice Mysová střetly s bolševickým ledoborcem Bajkal, který potopily a s parníkem Krugobajkalec, který poškodily a zahnaly na útěk. Poté ostřelovaly bolševické vlaky ve stanici Mysová. Tam soustředěná bolševická vojska o síle cca 2000 vojáků propadla panice a uprchla na východ. Ve stanici Posolské narazila na vojska obchvatné skupiny. Bolševikům se podařilo složit z vagónu i jeden obrněný automobil, který nasadili v boji, ale výsadek tyto jednotky 17. srpna rozprášil a obrněný automobil ukořistil. Hlavní síly sovětské obrany o síle cca 3000 mužů se po zprávách o vylodění ve svém týlu a o katastrofě u Mysové začaly 16. srpna stahovat na východ také a večer 17. srpna dorazily do stanice Posolské. Omylem velitele Barnaulského pluku, který pod jejich tlakem ustoupil nikoliv do stanice Posolská, ale do vesnice Posolská, která leží severněji, však padl do zajetí velitel výsadku podplukovník Ušakov. Jednotky výsadku se bolševikům podařilo rozdělit na čtyři části a zatlačit od trati, kde se udržely až do příchodu hlavních Gajdových sil ráno 18. srpna. Spojené československé jednotky pak znovu dobyly stanici Posolskou, kde ukořistily většinu bolševických vlaků, uvízlých před zničeným železničním mostem. Cesta na východ byla volná, 20. srpna dobyla Východní skupina Věrchněudinsk a pokračovala dále ve směru na Vladivostok.

Obrněné automobily už v dalších osudech Východní skupiny zmiňovány nejsou. Pouze ve stanici Karymskaja byl vyfotografován obrněný automobil Fiat-Ižorskij bez označení, naložený na plošinovém vagóně. Je určitá malá pravděpodobnost, že se ve všech zmíněných případech jednalo o stále jeden a tentýž stroj.


Fiat-Ižorskij ve stanici Karymskaja. Nedatováno.

Podzim a zima 1918 - triumf a tragédie

31. srpna 1918 se ve stanici Karymskaja spojily jednotky Východní skupiny s jednotkami Vladivostocké skupiny. Tím se, po třech měsících bojů, ocitla celá Transsibiřská magistrála od Volhy po Tichý oceán v československých rukou. S ní také rozlehlé prostory východního Ruska, Uralu, Sibiře a Dálného východu, o rozloze dvakrát větší než Evropa. Nehledě na územní zisk bylo ale hlavním úspěchem Čechoslováků zablokování německých, rakouských a maďarských zajatců v ruských zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. Počet těchto vojáků, kteří tak už nestihli jatka západní fronty, se udává od 400.000 do 1.000.000. Spolu s příchodem americké armády do Francie to byl rozhodující moment, kterým se poměr sil v první světové válce definitivně změnil ve prospěch Dohody. Obrovský výkon československých legií také přinesl v červnu od Francie, v srpnu od Velké Británie a v září od USA a Japonska mezinárodní uznání československé samostatnosti na Rakousko-Uhersku a uznání Československé národní rady v Paříži jako oficielní představitelky vznikajícího státu. Účinkováni československých legií v Rusku jak v první světové válce, tak ve válce za nezávislost tím bylo korunováno naprostým a oslnivým úspěchem. Ve třetí válce, ve které se legie současně nacházely, v ruské občanské válce, se však události vyvíjely tragicky. Rusové na osvobozeném území si příliš pomalu uvědomovali, jak smrtelné nebezpečí jim od bolševiků hrozí a jen váhavě stavěli vlastní dobrovolnickou armádu. Naopak psychopat Lenin, toužící rozšířit blaho občanské války do celého světa, zavedl povinné odvody do Rudé armády, vynucované drastickými tresty, a s vědomím blahosklonné německé neutrality na západě, vrhl všechny své síly proti ruské Lidové armádě a československé 1. divizi na Volze.


Obrněné automobily 1. pluku.
Vlevo Fiat-Ižorskij, vpravo Austin 3. série.

Kazaň padla 10. září 1918. Povolžská fronta se postupně hroutila pod tlakem bolševických armád. 6. října 1918 Čechoslováci a Rusové KOMUČe evakuovali Samaru a ustoupili na jižní Ural. Českoslovenští vojáci 1. divize, ustupující od Volhy, vyčerpaní prakticky nepřetržitým nasazením v boji a demoralizovaní lhostejností ruské společnosti k vlastnímu osudu a bolševickou propagandou, začali vypovídat poslušnost svým velitelům. Krize vyvrcholila 25. října 1918, kdy se v Aksakovu, po vyslovení nedůvěry ze strany vojáků, zastřelil velitel 1. střelecké divize Husitské plukovník Josef Jiří Švec. O tři dny později vznikla tisíce kilometrů od Uralu samostatná Československá republika.

V noci ze 17. na 18. listopad 1918 provedl v Omsku převrat dosavadní ministr vojenství ruské vlády, viceadmirál A. Kolčak. Tváří v tvář zhroucení povolžské fronty nastolil vládu tvrdé ruky. Používáním politických vražd a poprav svých protibolševických politických konkurentů začal ovšem brzy zdatně napodobovat své komunistické protivníky. To vedlo k dalšímu odklonu demokraticky smýšlejících legionářů od ruských problémů. Československé pluky do poloviny ledna 1919 postupně předaly své pozice ruské Sibiřské armádě a byly staženy do týlu.

1919 - ochrana magistrály

Československý sbor v Rusku byl k 1. únoru 1919 reorganizován na Československé vojsko na Rusi, se třemi divizemi a dalšími jednotkami, které převzaly střežení magistrály v týlu Kolčakových vojsk. Jednotlivé divize střežily 20-ti kilometrový koridor podle trati. V dubnu 1919 potlačily sovětské povstání na Sibiři a po celý rok podnikaly operace proti bolševickým partyzánům, kteří se snažili narušovat provoz na magistrále. Většinu svých obrněných automobilů Čechoslováci patrně už v zimě předali ruské armádě. Několik si jich ale ponechali a používali při protipartyzánských akcích.

Například mezi 15. květnem a 26. červnem 1919 proběhla v pásmu 3. československé divize velká operace proti komunistickým povstalcům na řece Maně, jihovýchodně od Krasnojarska. Operace se zúčastnily 5., 9., 10. a 11. střelecký, 1. jízdní a 3. dělostřelecký čs. pluk, italský prapor, ruský Tomský husarský pluk a ruský jegerský prapor. Tyto síly byly rozčleněny do tří skupin - čelní, levé křídelní a pravé (západní) křídelní. Proti nim stálo cca 7.000 mužů Zamanské bolševické divize. V průběhu operace byl u vesnice Narva vyfotografován československý obrněný automobil Jeffery-Poplavko, pojmenovaný JANOŠÍK. Operace byla zakončena 26. června vyčištěním oblasti a vytlačením vůdců povstání do Mongolska.


Jeffery-Poplavko "Janošík" u vesnice Narva v povodí řeky Many na Sibiři, v červnu 1919.

Jiná protipartyzánská operace, ve které jsou zmiňovány československé obrněné automobily, proběhla dne 26. května 1919 v pásmu 1. československé divize u Tajšetu. Účastnily se jí různé jednotky, vyčleněné z pluků 1. divize. Opět byly rozčleněny do tří skupin, z nichž západní, složená z jednotek 2. pluku, postupující na vesnici Kontorskoje, podporoval i veterán, jednověžový Austin, jemuž velel kapitán Pittner.


Jednověžový Austin 1./2. série, zapadlý v blátě při postupu na vesnici Kontorskoje v květnu 1919.

Při operaci proti povstalcům ve vsi Kučerovo, která probíhala také v pásmu 1. československé divize od 2. do 4. června 1919, a které se zúčastnily jednotky 2. a 4. pluku a úderného praporu, byly nasazeny dva obrněné automobily neznámého typu. Odpoledne 3. června 1919 vesnici obklíčila jízda a dělostřelci proti ní vypálili několik šrapnelů. Poté jí projela obě obrněná auta, která zaujala obranné postavení proti vsím Fokinské a Borikovské a obec byla obsazena.

V rozkaze armádní automobilní služby z 24. srpna 1919 je pak jmenována vůbec první československá obrněná jednotka - Oddíl obrněných automobilů. Podle tabulek měl disponovat jedním motocyklem, jedním nákladním vozem a čtyřmi obrněnými automobily.

1919-1920 - evakuace do vlasti

Kolčakova ofenzíva k Volze v dubnu 1919 byla poražena a bolševici naopak v červnu zatlačili Sibiřskou armádu za Ural a do srpna 1919 až za řeku Tobol. Zářijová "ofenzíva zoufalství", jejímž cílem bylo zabránit bolševikům ve vstupu na území Sibiře, přinesla zkázu Kolčakových vojsk a všeobecný ústup na východ. Pražská vláda Československé republiky se od jara 1919 snažila dosáhnout evakuace Československého vojska na Rusi do vlasti, ohrožené útokem bolševiků z Maďarska. V listopadu 1919 vyplul z Vladivostoku první transport invalidů na lodi Capetown Maru. V prosinci následoval transport 1. pluku, po kterém postupně odplouvaly i pluky ostatní. V únoru 1920 uzavřely československé legie příměří se sovětskou vládou a stáhly se do Vladivostoku. Japonskou intervenci na dálném východě už Čechoslováci sledovali z pozice neutrála. Poslední československý transport opustil Vladivostok v září 1920. Ruská Republika dálného východu zůstala formálně samostatná do roku 1922, kdy byla pohlcena Sovětským svazem.


Obrněný automobil neznámého typu, zapadlý v blátě po japonském převratu ve Vladivostoku, 5. 4. 1920.
Na boku nese označení ruských obrněných jednotek.

Čechoslováci před odjezdem část svých zbraní, zásluhou generála Gajdy, prodali korejskému hnutí odporu, které bojovalo za nezávislost svého národa na japonském impériu. Dodnes si Korejci této pomoci, která stála u zrodu jejich samostatného státu, velmi váží. Osud vozidel Oddílu obrněných automobilů naznačuje fotografie z Charbinu, z května 1920, která zachycuje jednání o jejich prodeji mezi československými důstojníky a zástupci čínské vlády. Za Čechoslováky a Číňany stojí v řadě Austin 3. série s červenobílou stužkou na boku, Armstrong-Whitworth-Fiat, veterán od Lipjag, s červenobílou stužkou na čelním pancíři kabiny a jednověžový Austin, jehož ukořistěním v Penze, v květnu 1918, historie československých broněviků na Rusi začala.


Jednání čs. důstojníků se zástupci čínské vlády ohledně prodeje pancéřových automobilů, Charbin, květen 1920.
V pozadí odprava Austin 3. série, Armstrong-Whithworth-Fiat a jednověžový Austin 1./2. série.

Kamufláž a označování

O kamuflážním nátěru ruských obrněných vozidel za první světové války panuje mezi badateli vzácná shoda v tom, že o něm nikdo nic neví. Dobové prameny popisují jejich zbarvení termíny jako "tmavá zeleň", "žlutý okr" nebo "travní zeleň". Pro vozidla vyráběná v Rusku se mezi modeláři ustálil zvyk používat francouzskou khaki z druhé světové války. Její ekvivalenty Humbrol jsou 150 Matt Forest Green nebo 179 French Artillery Green. Z československých vozidel tato barva přichází v úvahu na Garfordu, Fiatech-Ižorských a pravděpodobně i na jednověžovém Austinu. Pro modely obrněných automobilů, importovaných do Ruska z Velké Británie, se ustálil zvyk používat britskou zelenou, i když o barvách britských vozidel z 1. světové války se také neví nic příliš jistě. Obvyklý ekvivalent Humbrol je 75 Bronze Green. Z legionářských obrněnců ji lze použít na standardní Austiny a Armstrong-Whitworth-Fiaty.


Označení československých broněviků zpočátku bylo buď původní, nebo (nejčastěji) žádné. Garford GROZNYJ měl své jméno vyvedeno žlutě s černým stínováním. Jednověžový Austin měl na levém boku věže rozměrnou bílou lebku se zkříženými hnáty. V této podobě byl v Penze ukořistěn, účastnil se boje o Penzu a nesl ji i při srážce Orlíka s "divokou" lokomotivou za Alexandrovským mostem. Později už byla lebka pravděpodobně zamalována.


Standardizované označení se na československých obrněncích začíná objevovat teprve v roce 1919. Vzorem byl patrně rozkaz čs. armádního sboru č. 47 ze 16. dubna 1918, určený pro úpravu uniforem, který nařizoval sejmout ruské kokardy z čapek a zimních čepic a zaměnit je stužkou v národních barvách, červené a bílé. (Čechoslováci používali tehdy v Rusku červenobílé vlajky, stejné jako nynější Polsko.) Stužka měla být v šířce 1 až 2 centimetry, přišita šikmo v úhlu 60 stupňů, vlevo nahoře a vpravo dole. Délka stužky měla být v závislosti podle šíře okolku čepice, na zimních čepicích o délce 4 cm. Kosodélné stužky podobných proporcí, ale větších rozměrů, nesl JANOŠÍK namalované pouze v bílé barvě. Na Austinu 3. série a na Armstrong-Whitworth-Fiatu měly namalované stužky horní dvě třetiny bílé a dolní třetinu červenou.



Nákladní a osobní automobily československých legií byly zepředu, na mřížce chladiče, označeny dvoumístným nebo třímístným černým, eventuelně bílým číslem. Čísla obrněných vozů (pokud vůbec byly takto označeny) nejsou známa. Pouze JANOŠÍK nesl zezadu bílé číslo 91.


Zajímavé označení nesl bolševický Austin, zničený československými úderníky u Chrompiku. Na boku pod věží měl červeno-modro-bílou kruhovou kokardu. Šlo o výsostné označení obrněných vozidel z doby Ruské republiky v roce 1917, ponechané i novými uživateli.

Literatura

M. Barjatinskij - M. Kolomijec: Broněavtomobil "Austin". Broněkolekcija 1/1997.

M. Barjatinskij - M. Kolomijec: Broněavtomobili russkoj armii 1906-1917, Těchnika moloděži, Moskva 2000.

J. Galandauer a kol.: Slovník prvního československého odboje 1914-18, Praha 1993.

T. Jakl: Československé broněviky na Rusi. HPM 2002, č. 2.

H. Kaufhold-Roll: Die deutschen Radpanzer im Ersten Weltkrieg, Biblio, Osnabrück 1996.

K. Kavena: Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti, Praha 1937.

Z. Klöslová: Legionářská literatura – Korejci a Korea. Nový Orient roč. 56, 2001, č. 2.

K. V. Knobloch: Válečný zápisník československého legionáře v Rusku, Praha 1993.

J. Kopta – F. Langer – R. Medek: Od Zborova k Bachmači, Praha 1938.

V. Lahoda: Historický pramen a obraz. Dějiny a současnost 1991, č. 1.

F. Langer: Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi.

Legináři Berounska, Beroun 2001.

J. Magnuski: Samochod pancerny Garford. Militaria roč. 1, č. 1.

J. Magnuski: Samochody pancerne wojska polskiego 1918-1939, Varšava 1993.

R. Medek a kol.: Za svobodu - obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920, I.-IV., Praha 1925-1929.

B. Perret - A. Lord: The Czar´s Brittish Squadron, Londýn 1981.

M. Pleský: Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-1920, Trutnov 1927.

F. Prudil: Legionářská odyssea, Praha 1990.

R. Sak: Anabáze - drama československých legionářů v Rusku (1914-1920), Jinočany 1996.

O. V. Terebov: Armii Děnikina do i posle razgroma. Vojenno-istoričeskij žurnal 1996, č. 4 a 6.

J. Tintěra: Legionářské obrněné automobily. HPM 1993, č. 10.

J. Vacietis: S vojáky revoluce, Praha 1987.

V. Veber: Komunistický experiment v Rusku 1917-1991 - Malé dějiny SSSR, Praha 2001.

L. Wiesner: Operace 3. střelecké divise ruských legií na sibořské magistrále a přechod přes řeku Manu. Vojensko-historický sborník II. (1933), sv. 2, s. 131-163.

A. Zeman (red.): Cestami odboje - díl IV., Praha 1928.

Poděkování

Děkuji pánům (v abecedním pořadí) Bernardu Panušovi, Petru Štěpánkovi, Borisi Tatarovu-Albertovi, Jiřímu Tintěrovi a Janu Vaňkovi, bez jejichž pomoci by tento článek nikdy nevznikl.

Poznámky

1) 1. kulometný oddíl obrněných automobilů (Panzerkraftwagen-MG-Abteilung 1) měl v únoru 1918 ve stavu jeden průzkumný automobil Daimler Maschinengewehrwagen 1914 a čtyři obrněné automobily, každý jiného typu - Daimler vzor 1915, Ehrhardt E-V/4 vzor 1915, Ehrhardt E-V/4 vzor 1917 a Büssing A5P vzor 1915 (jako záložní). 2. kulometná četa obrněných automobilů (Panzerkraftwagen-MG-Zug 2) měla dva obrněné automobily Ehrhardt E-V/4 vzor 1917. V některých vzpomínkách legionářů je uvedeno, že německé stroje byly natřené bíle. Na fotografiích jsou Ehrhardty E-V/4 vzor 1917 těchto jednotek šedivé, s bílými, černě lemovanými čtverci na věžích, na kterých jsou černé kříže, složené z překrývajících se rovnoramenných trojúhelníků. Ehrhardt E-V/4 vzor 1917 z 2. kulometné čety na fotografii z Kyjeva měl navíc na motorovém krytu malou bílou, černě stínovanou dvojku a zepředu na bílém obdélníku černou poznávací značku DB 5681. Světlý, možná, že opravdu celý bílý, bez označení, byl pouze jediný exemplář obrněného automobilu Ehrhardt E-V/4 vzor 1915 z 1. kulometného oddílu obrněných automobilů.

2) Ve stavu 4. broněpojezdnovo diviziona Ozbrojených sil jihu Ruska generála Děnikina je k 15. září 1919 uváděn těžký obrněný automobil neznámého typu, pojmenovaný GROZNYJ, jehož velitelem byl plukovník Barkalov. Protože ruská protibolševická hnutí na jihu, východě a severu země nikdy nenavázala přímý dotyk, má tato skutečnost dvě možná vysvětlení. Buď byl československý GROZNYJ na podzim nebo v zimě 1918 ukořistěn Rudou armádou, od které ho v roce 1919 ukořistili vojáci generála Děnikina, anebo šlo o jiné vozidlo, které jeho posádka pojmenovala stejně. Protože ale ostatní obrněné automobily v této armádě nesly jména odlišná od vozidel bývalých carských jednotek, jsou obě vysvětlení v tomto okamžiku víceméně stejně pravděpodobná.

3) Armstrog-Whitworth-Fiat, ukořistěný v Penze, měl na obou věžích krabicovité nástavby, typické pro stroje upravené a používané ruskou armádou. Naproti tomu stroj ukořistěný u Lipjag měl na obou věžích shora pouze půlkruhová oka, typická pro stroje těsně po dodání do Ruska a tedy poměrně vzácná.

4) Anglické pojmenování tohoto obrněného automobilu svádí k domněnce, že pocházel původně z výzbroje britské squadrony obrněných automobilů. Ta byla, stejně jako belgický divizion, nasazena na východní frontě na ruské straně a po říjnové revoluci zanechala v Rusku veškerý materiál. Podle všeho ale jediné tři obrněné automobily této squadrony, které nesly jména, byly pojmenovány jinak: ULSTER, LONDONDERRY a MOUNTJOY. Kde se tedy vzal v létě 1918, uprostřed Ruska, obrněný automobil s anglickým jménem, zůstává záhadou.

Home