Diorama hand made

Tomáš Jakl

Ilustarce
Jan Martinec

Článek byl publikován v časopise HPM 10/1994.

  > 2. díl

Ottův slovník naučný z roku 1893 popisuje diorama jako "obraz, osvětlený otvorem diváku neviditelným, který tak nabývá dojmu skutečnosti. Nejsilnějšího působení dosáhne se však způsobem malby, která záleží v tom, že plátno průsvitné a z látky co možno stejnoměrně tkané pomalováno jest po obou stranách týmž předmětem, na straně přední tak, jak předmět se jeví při světle dopadajícím jen shora (denním) na druhé, zadní straně tak, jak se jeví při světle dopadajícím ze strany (za soumraku, při světle zapadajícího měsíce apod.) Různé úhly osvětlení obrazu pak spolu s propouštěním dopadajícího světla barevnými skly a doplnění zvukovými tóny (klekání, hřmění atp.) mohou zvýšiti dojem." V roce 1926 už Masarykův slovník naučný uvádí pod stejným heslem: "obraz velkých rozměrů, upravený tak, aby se zdál trojrozměrný, což se docílí pokračováním malby v plastických částech popředí." A stejně, jako jeho předchůdce neopomene mezi příklady uvést i diorama boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648 od bratří Liebscherů, vyhotovenou pro Zemskou jubilejní výstavu roku 1891 a - mimochodem dodnes - umístěnou na Petříně.

Za sto let se leccos změnilo, byl objeven polystyren, vznikla firma Tamiya a několik dalších a z dioramatu nám zbylo málem jen "popředí" i když několik skalních jednotlivců je ještě tu a tam doplní fotografií v pozadí. Ačkoliv je to jistě škoda, další text nehovoří o tom, jak vyhlíží předmět za svitu zapadající luny. Slovem diorama dále budeme označovat jakýkoliv model výřezu terénu s modely techniky, figurkami a případně fotografickým nebo kresleným pozadím. Ve speciálním významu budeme slovo diorama používat pro model s pozadím, zatímco prostý výřez krajiny bude nazýván panel.

Pro úplné začátečníky, kteří se chystají zvládat prostor, je vhodný následující postup. Připravíme si asi kilogram starých novin, krabici od bot, prkno větší než dno krabice, kilo sádry, nádobu na rozmíchávání sádry, špachtli, tužku, nůžky a kbelík na vodu. A také dostatečně velký a umyvatelný prostor, nejlépe koupelnu. Na dno krabice si nakreslíme půdorys komunikací na budoucím panelu.

Vhodná je křižovatka, protože později umožňuje různým způsobem aranžovat modely bojové techniky do zajímavých situací. Na boky krabice nakreslíme tvar terénu a vystřihneme.

„Dutý" panel položíme na prkno nebo jinou přenositelnou podložku. Je to důležité, protože později po vytvarování terénu je nebezpečné s panelem manipulovat dokud nezaschne sádra. Bez použití dostatečně pevné podložky hrozí její popraskání. Proto až na další budeme s panelem manipulovat pouze s pomocí podložky.

Nejprve začneme s tvarováním komunikací. Noviny poskládáme do pruhů o šířce a délce odpovídající cestám na půdorysu. Důkladně provlhčíme v kbelíku s vodou, přebytečnou vodu vymačkáme a pruhy vlhkého papíru navrstvíme na místa cest do výše okrajů krabice s rezervou asi 5 mm pro vrstvu sádry, která ve finiši bude krýt mokré noviny.

Zbylý prázdný prostor terénu vyplníme zmačkanými mokrými novinami, opět o 5 mm níže než je předpokládaný povrch terénu.

V mokré papírové mase nyní můžeme vymodelovat případné zákopy, prohlubně či náspy. Ještě před vyschnutím novin si rozděláme středně hustou sádru a celý terén rovnoměrně polijeme. Je nutné dávat si pozor, aby sádra nenaplnila zamýšlené prohlubně a naopak stejnoměrně zaplnila nežádoucí otvory ve zmuchlaném papíru. Jak již bylo zmíněno výše, sádra by měla povrch pokrývat v přibližně pětimilimetrové vrstvě. Povrch cest uhladíme špachtlí či jiným vhodným plochým předmětem.

Stěny papírové krabice se obvykle pod vahou mokrého papíru a sádry zdeformují a vyklenou, ale tomu lze předejít pouze použitím zvláště tuhého papíru nebo dřevěných či plastikových bočnic. Nicméně výsledný efekt je pro první pokusné účely neúměrný námaze spojené s jejich výrobou. Pokud už se nám papírové stěny zdeformují, hlídáme pouze povrch terénu a případné praskliny zalijeme sádrou.

Vzniklou "měsíční krajinu" necháme asi týden zaschnout. Celý panel je teď velice těžký a zcela vyschne asi za půl roku, proto je vhodné po celou tuto dobu ho přenášet na podložce. Po vyschnutí je až překvapivě lehký a podložka, nebo zpevněné dno krabice již nebude potřeba.

Po zhruba týdenním zaschnutí můžeme ale už povrch panelu dokončit. Připravíme si vodovky případně temperové barvy, zelený a černý nebo bílý posyp pro železniční modeláře, případně "železniční" stromky, plochý štětec, lepidlo na tapety nebo Herkules a mističky na ředění barev a pro práci s lepidlem.

Šedobílý sádrový terén nejprve celý natřeme. Bohatě postačí obyčejné vodovky. Sádra je velice savá, proto by použití dražších barev bylo zbytečně nákladné. Cesty natřeme na černo, případně bílo - správná štěrková prašná silnice v dobách našich dědů byla bílá, jak o tom zpívá evergreen "Silnice bílá přede mnou" a jak se o tom dodnes můžeme přesvědčit v zemích bývalého Sovětského svazu. Pro barvu terénu určeného k zatravnění existují dvě navzájem se potírající školy: první radí natírat terén hnědě jako hlínu - na něj přijde zelený posyp a případná holá místa vypadají realisticky. Druhá doporučuje natírat od začátku zelená místa zeleně - případná holá místa v posypu později nebudou vidět. Tvoříme-li krajinu v zimě, je nutné šedavou sádru dobarvit bílou a na vhodných místech doplnit podle fotografií velmi světlé modré stíny. Na tento povrch nepřijde žádný posyp, proto se v tomto případě o barvu holých míst nikdo nepře.

Po zaschnutí nátěrů - které je díky savosti povrchu prakticky okamžité - přistoupíme k již zmíněnému posypu. Pokud osazujeme stromy, přilepíme je ještě před zatravněním. Pokud nebudeme kmeny stroků zapouštět přímo do sádry, což nedoporučuji, je vhodné nechat jejich podstavečky zmizet pod posypem. Na ten se výborně hodí klasické obarvené piliny, k dostání v prodejnách pro železniční modeláře. Jako lepidlo lze užít tekuté lepidlo na tapety - dříve Taposu, dnes se už patrně jmenuje jinak - anebo prostý roztok Herkulesu s vodou 1:1. Jak jsme si již ověřili při natírání, je sádra nesmírně savá. Při posypu proto postupujeme po malých ploškách velkých asi 1-2cm2 tak, aby piliny měly ještě možnost se nějakého lepidla chytat. Danou plošku natřeme lepidlem a potom špetkou dvou prstů "osolíme místo posypem.

Trávou porostlé plochy samozřejmě zeleným, cesty buď černým, nebo bílým, podle toho pro jakou barvu jsme se rozhodli při nátěru. Tak se postupně prokoušeme celou rozlohou panelu. Pak už jen doplníme případné drobné stavby opět "železničního původu, případné zákopy obedníme špejlemi, sirkami či párátky natřenými na hnědo a jsme hotovi.

Panel vytvořený touto metodou je nutné uchovávat ve vitríně nebo pod skleněným či jiným průhledným příklopem, jinými slovy bez přístupu prachu. Jakýkoliv pokus odstranit prach, který je panelem lačně pohlcován, totiž znamená obvykle vyluxovat starý posyp a panel nově posypat. Pokud budeme panel vystavovat na nechráněné poličce je tuto operaci nutné provést přibližně jednou za dva až tři roky.

Na panelu teď můžeme po libosti aranžovat modely a figurky, těm ovšem musíme nahradit původní podstavečky průhlednými. Pro vyznavače wargames se dají touto metodou vytvořit i velmi rozměrné modely. Pak je ale nezbytné použít prkno či zednickou podlážku jako dno panelu a bočnice vyrobit z tuhé lepenky nebo vyřezat z překližky.

Příště pohovoříme o metodě zcela odlišné, namísto sádrového podkladu využívající pěnového polystyrénu.