Diorama hand made
2. díl
Tomáš Jakl
Ilustarce
Jan Martinec
Článek byl publikován v časopise HPM 11/1994.
V tomto pokračování se budeme zabývat základním postupem při stavbě panelu či dioramatu z pěnového polystyrenu.
Připravíme si starý nůž s dřevěnou či jinou, tepelně nevodivou rukojetí, desku pěnového polystyrenu, dřevěný (nikoliv umělohmotný) trojúhelník či pravítko, lepidlo na tapety nebo Herkules, kalíšky na rozmíchávání barev, a posypy. Pro práci s polystyrenem se již klasické pilinové posypy nehodí. Pro znázornění trávy použijeme s větším úspěchem "koberec" pro modelovou železnici. Pro ostatní povrchy se nejlépe hodí materiály přírodní. Některé kamenné drtě se dají koupit, ale nejvhodnějším a nejlacinějším zdrojem vhodných jemných písků je sama příroda. Doporučuji založit si sbírku sypkých nerostů nejrůznějších barev a hrubosti v uzavíratelných sklenicích od kompotů a tuto sbírku při rodinných výletech doplňovat a rozšiřovat. Získáme tak - mimo jiné - i psychickou odolnost vůči uštěpačným poznámkám svých bližních, když se z namáhavého výletu budeme spokojeně vracet obtěžkáni kilogramem krásného, jemného, žlutého, ještě ve sbírce nezastoupeného atd. zatímco ostatní zahazují vše nepotřebné, ve snaze si ulehčit. A to už nehovořím o zahraničních zájezdech. Odměnou je nám pak široká paleta posypů, ze kterých můžeme namíchat takřka libovolný odstín terénu téměř pro všechny oblasti našeho modelářského zájmu. Inspiraci získáme nejlépe v barevných časopisech zeměpisného zaměření (Lidé a Země, National Geographic), případně v propagačních letácích cestovních kanceláří. Ale zpět ke stavbě.
Promyslíme si scénu, kterou chceme znázornit. Vděčná je metoda "ztrojrozměrnění" fotografie. U scén tvořených naopak metodou "takhle to mohlo být" je nutné ohlídat si typy vozidel v dané lokalitě a době, a příslušná označení jednotek. Vodítkem nám budou itineráře divizí a pasáže o užití typů v monografiích vozidel. Například LT-38 v kamufláži Wehrmacht olive se zelenými skvrnami je v pořádku (i když LT-38 byly staženy od bojových útvarů již v roce 1942 - rok před zavedením Evropské žluti a tedy ještě šedivé), pokud stavíme náměstí v Poličce v květnu 1945. Tam, kde nemáme k dispozici fotografie, držíme se předpisů platných pro danou armádu a období a vlastní zkušeností.
Pro začátek je vhodné vytvořit jednoduchou diorámu, nejlépe opět nějakou křižovatku, bez vegetace a staveb, tedy nejlépe poušť.
Vyhledáme dobře větratelnou místnost s - nejlépe plynovým - hořákem, pokud možno prostou všech ostatních lidských bytostí. Poslední podmínka je důležitá. Pěnový polystyren totiž při tepelném opracování vydává zcela jednoznačný zápach, který nám sice voní, protože vede ke kýženému cíli, ale v ostatních přítomných vyvolává, pokud ne přímo agresivitu tedy alespoň útěk a naprosto nevěcné připomínky.
Nůž, o kterém jsme rozhodnuti nikdy více ho nepoužít na krájení či mazání potravin nahřejeme na hořáku
a nad volným prostorem odřízneme rozpáleným nožem polystyrenový obdélník, nebo jiný tvar, který se nám vejde do vitrínky.
Na vzniklou desku si tužkou či centropenkou nakreslíme vrstevnice zvoleného výjevu. Nůž opět nahřejeme a - dokud nevychladne a není nutné ho znovu ohřát, což se děje vždy po 1-2 minutách - snadněji než máslo odebíráme materiál.
S nahřátým nožem se dají dělat úplné zázraky. Čáráním po povrchu lze vytvořit slušné vyjeté koleje, prohlubně a mělké prolákliny vytvoříme prostým přiblížením sálajícího nože k materiálu, hlubší zářezy odkrojíme. Oproti metodě popsané minule se tedy jedná o odebírání, nikoliv přidávání materiálu, a proto si musíme dát pozor, abychom se neprokousali deskou skrz. Pokud se tak stane, žádný problém. Ze zkažené desky si uděláme zkušební polygon, na kterém si budeme později testovat nové fígle s rozehřátým nožem a známým již postupem si odřízneme desku novou. A tak pořád dokola, dokud s polotovarem nejsme spokojeni.
V Modeláři č. 9 a 10 z roku 1985 je podrobně popsán způsob řezání pěnového polystyrenu pomocí odporového drátu a výroba detailů pomocí pistolové ruční pájky. Z pájky odšroubujeme odporový hrot a nahradíme ho vlastní kreací z měděného drátu, pájku nažhavíme a tvarujeme povrch polystyrenu. Různým zohýbáním drátu můžeme dosáhnout různé terénní tvary, jako příkopy u silnice, zorané pole, vyjeté stopy a jiné.
Poté, co vyvětráme, si připravíme kalíšky na míchání barev (k dostání v papírnictví za zanedbatelnou položku) a dle podkladů a své úvahy mícháme odstíny barev podkladu. Do namíchané barvy pak přilejeme lepidlo na tapety nebo směs Herkules-voda 1:1 asi v poměru 1 díl barvy na 4 - 6 dílů lepivé složky a důkladně zamícháme. Pokud je vzniklá směs příliš hustá, ředíme vodou, pokud nalijeme vody příliš, doplníme lepidlo.
Při posypu postupujeme opět po malých ploškách, tentokrát proto, že na nesavém podkladě má naše lepivá barva tendenci se shlukovat do kapek a většina povrchu by pak byla bez lepu. Malé plošky opět "solíme" špetkou dvou prstů zvoleným posypem. Větší kameny je možné přilepit do terénu Herkulesem, Tenylem nebo jiným lepidlem neleptajícím polystyren a teprve pak je obsypat posypem.
Legenda: 1 posypaná část, 2 část natřená lepidlem, 3 kameny, předem přilepené do ještě nenatřené a neposypané části, 4 pěnový polystyren s naznačenou cestou.
Bludné kameny lepíme na posyp již hotový.
Barvy posypů mohou s barvami podkladu vytvořit nekonečný řetěz kombinaci, proto je vhodné si v tomto okamžiku už určitě vytvořit již zmíněný zkušební polygon, pokud ho již nemáme z fáze tvarování prostoru, a na něm zkoušet, zkoušet a zkoušet.
Příště si pohovoříme o znázornění vegetace a také něco o sněhu.