Stavme pomníky na hrobech

Tomáš Jakl
 

Nad textem Petra Zídka “Nestavme pomníky v Rusku” (LN 19. 10. 2011) by šlo mávnout rukou jako nad výsledkem sedmdesáti let nacismu a komunismu v zemích českých. Co jiného si také může myslet český novinář s ambicí psát o české historii, když nezná ani základní literaturu k první světové válce a občanské válce v Rusku, a maximálně si přečte jen to, co jiná jeho kolegyně opsala z internetových diskusí. Nicméně Zídkova výzva přináší několik námětů k úvahám. Shrnout právní postavení legionářů a vývoj jejich organizace i nasazení v Rusku do jediné věty nepochybně vyžaduje značnou míru abstrakce. Je též nutná hluboká znalost problematiky, aby v takové zkratce zůstalo vyřčeno jen to podstatné. Petr Zídek ovšem ve svém pokusu na závěr druhého odstavce svého textu abstrahoval natolik, až se jeho výrok stal zcela nesmyslným. Nicméně lze s ním souhlasit, že po tolika letech od událostí bychom opravdu měli být schopni reflexe.

Například on sám by mohl dávno vědět, že původně neutrální legie se po snaze ruských bolševiků zastavit jejich odchod z Ruska rozhodly probít se domů a teprve poté naplno zasáhly do ruské občanské války. Tedy že události probíhaly přesně opačně, než jak uvedl. Bojem proti Ukrajinské povstalecké armádě (UPA, tedy nikoliv Ukrajinské osvobozenecké armády, jak napsal Zídek) po druhé světové válce se zase Československá armáda postavila po bok tak elitním formacím, jako byl německý Sicherheitsdienst nebo sovětská NKVD. Evidentně společnost, která se panu Zídkovi zamlouvá. Pan Zídek nepostřehl, že v Čeljabinsku se jedná o pomník legionářů, kteří jsou v tomto městě pohřbeni. Netuší, že pomník již v tomto městě stál a komunisty byl zničen. Pokud by na našem území byly neoznačené válečné hroby příslušníků UPA, pak by na nich ukrajinská strana dle mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána, mohla pomníky postavit také. To pan Zídek neví, anebo nechce vědět.

Vypočítávat publikace, které se kriticky zabývají občanskou válkou v Rusku, včetně úlohy československých vojáků, by zde zabralo několik tiskových stran, i kdybychom se soustředili pouze na práce v angličtině nebo ruštině. Pan Zídek je ovšem suverénně ignoruje, protože se mu nejspíše nehodí do rétorické pointy.

Ministerstvo obrany hodlá v letech 2014-2020 důstojně připomenout zakladatele Československého státu a uctít jejich památku obnovením pomníků na místech jejich posledního odpočinku, které zničily režimy našemu státu i národu nepřátelské. Protože rakouský císař přinutil drtivou většinu vojáků z českých zemí i Slovenska bojovat v nesmyslné první světové válce, na což oni sami nebyli ve své většině už tehdy nijak hrdí, postavily se proti němu desetitisíce českých a slovenských dobrovolníků. Pokud bychom používali páně Zídkovu logiku, pak vyjádřením svobodné vůle Čechů a Slováků v roce 1977 byla nejspíše Anticharta.

Poslední dva odstavce textu Petra Zídka pak elegantně podtrhují jeho ignorantství. Nestálo mu ani za to, přečíst si na internetu dotační politiku ministerstva obrany, které už roky směřuje desítky milionů korun (v objemu dvojnásobném, než do zahraničí) právě na opravy pomníků obětí Velké války, rozesetých po českých městech a vesnicích, po čemž tak dojemně, nepolíben věděním, volá.

V mírně zkrácené verzi publikováno 24. 10. 2011 v Lidových novinách